Kdo by neznal slavný monolog prince Hamleta „Být či nebýt“, někdy ve znění „Být nebo nebýt“? Hamlet touží po okamžité pomstě za smrt svého otce a zamýšlí se nad otázkou smrti, sebevraždy, lidských bolestí a nespravedlností v životě. Uvažuje nad příčinami a důsledky msty. Dospívá ale k názoru, že alternativa života je mnohem horší pomsta než vysvobozující smrt. Jeho slova však slyšel král Claudius, který je jeho monologem znepokojený. Po monologu se Hamlet obrací na Ofélii a vedou spolu dialog plný vzájemného nedorozumění.
Pokud jste neměli tu čest poslechnout si Hamletův monolog, přinášíme vám jeho citaci:
HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.
(William Shakespeare: „Hamlet“ Praha Knižní klub 2002, III. 1. Str. 66, překlad Martin Hilský)