Pokud bychom pátrali po počátcích české opery, dostali bychom se do roku 1627. V tomto roce byla uvedena ve Vladislavském sále Pražského hradu italská pastorální komedie, a to u příležitosti korunovace Ferdinanda III. Následovala operní představení pro panovnický dvůr na Pražském hradě. Zároveň si čeští šlechtici vybudovali ve svých sídlech divadelní sály pro operní představení. V roce 1783 bylo otevřeno Hraběcí Nosticovo divadlo, které se postupem času přejmenovalo na Stavovské divadlo.
Ve Stavovském divadle působily významné operní osobnosti. Divadlo se stalo nedílnou součástí českého národního obrození a zasloužilo se o pozvednutí českého jazyka. V roce 1883 bylo otevřeno Národní divadlo, v němž prezentovali své opery Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich nebo Leoš Janáček. V roce 1920 získalo Národní divadlo další scénu – Stavovské divadlo. V roce 1945 bylo založeno Divadlo 5. května a jeho operní soubor byl v roce 1948 začleněn do svazku Národního divadla. V roce 1992 se osamostatnil a funguje pod názvem Státní opera Praha.
Balet protkává české kulturní dějiny již několik set let. Balet zachycují divadelní cedule, fotografie, kresby, hudební partitury i úryvky recenzí. Studium dějin a teorie baletu umožnil po druhé světové válce prof. Jan Reimoser. Založil Taneční konzervatoř s maturitou a Taneční katedru na Divadelní akademii múzických umění v Praze. Během pár desítek let získal balet na popularitě a stal se uznávaným kulturním počinem.
Ve dvacátém století došlo k několika organizačním změnám a Taneční katedra byla přeřazena k Hudební akademii múzických umění (HAMU). Z oboru Dějiny a teorie tance vznikl Ústav pro taneční vědu a Taneční katedra HAMU se přetvořila na Hudební a taneční fakultu AMU. Do současné doby však neexistuje obecně zavedený systém záznamu tanečního textu. Dějiny textu vycházejí ze soupisu baletních umělců, choreografů, inscenací, titulů hudebních partitur a dalšího svědectví.
Historie muzikálu se dá vysledovat do 19. století, kdy Josef Kajetán Tyl napsal první zpěvohru Tvrdohlavá žena a zamilovaný mládenec aneb Zlatohlav. Za předchůdce muzikálu lze považovat hudební komedii Ne, ne, Nanette od Oldřicha Nového nebo revue od Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle. Ve hře Don Juan a Golem je znatelná snaha o začlenění všech prvků muzikálu. Za první český muzikál se považuje Divotvorný hrnec, který byl uveden v Osvobozeném divadle v roce 1948.
Po nástupu komunistů v padesátých letech se vývoj muzikálu zastavil, neboť nesl americké prvky. Muzikál se znovu objevil v Čechách v roce 1958 v podobě italských titulů. Po uvolnění režimu mohli diváci zhlédnout americké muzikály My Fair Lady, Hello, Dolly! či Kankán. Věhlas si získal filmový muzikál Starci na chmelu nebo Dáma na kolejích. Zapomenout nesmíme ani na filmy s prvky muzikálu Šíleně smutná princezna či Noc na Karlštejně. Největší slávy dosáhl muzikál v devadesátých letech. Na divadelních prknech se odehrál muzikál Bídníci, Jesus Christ Superstar, Drácula nebo Krysař.